Ráda čtenáře vodím za nos, přiznává Shari Lapena


Autorka bestsellerů Manželé odvedle, Někdo cizí v domě a Nevítaný host nám poskytla výborný rozhovor o novince Jeden z nás. Pokud máte knihy této kanadské spisovatelky rádi, určitě čtěte dál!

Váš výlet do Česka byl bohužel zrušen kvůli koronaviru. Jak to prožíváte?

Moc mě to mrzí! Praha je jedno z nejslavnějších a nejromantičtějších měst v Evropě a nikdy jsem tam nebyla, takže jsem se opravdu těšila. Ale jak s oblibou říkám: život je jako dobrá detektivka, nikdy nevíte, co přijde příště. Věřím ale, že se za vámi podívám třeba za rok!

V češtině teď vychází vaše novinka Jeden z nás. Na co se v knize máme připravit?

Někdy je nejlepší nemít žádná očekávání, protože já je ráda převracím naruby! Jeden z nás je příběh o dospívajícím chlapci, který se začne vloupávat do domů a do počítačů, aby zjistil tajemství svých sousedů. V sousedství je tou dobou zavražděna žena a policisté i sousedé se snaží přijít na to, kdo ji zabil. Je jasné, že to je jeden z nich, což je myslím důvod, proč kniha čtenáři nedá spát.

Čím se Jeden z nás liší od vašich předchozích knih Manželé odvedleNěkdo cizí v domě Nevítaný host?

Myslím, že největší rozdíl je, že tady je víc vztahů mezi rodiči a dětmi. To mě velice bavilo psát, protože sama jsem rodič.

Jak se vám kniha psala? Byl to náročný proces?

Napsat knihu není nikdy snadné a thrillery jsou podle mě obzvlášť oříšek. První verzi vždycky napíšu v záchvatu nadšení, bez jakéhokoliv plánu a bez představy, kam se příběh bude vyvíjet. To je ta nejzábavnější část. Pak to začnu přepisovat, přepracovávat a to už upřímně začíná být dost vysilující.

V knize hrají roli moderní technologie a to, kolik toho o sobě svým telefonům a počítačům prozrazujeme. Jste sžitá s technologiemi, nebo preferujete osobní kontakt se čtenáři?

Nejsem úplně technický typ. K novým aplikacím a technologiím se vždycky nejdřív stavím zdrženlivě, ale naštěstí můj manžel je ajťácký génius, takže mi moc pomáhá. Myslím, že sociální sítě jsou skvělý způsob, jak být v kontaktu se čtenáři. Používám Instagram, Twitter i stránku na Facebooku. Kdykoliv je to možné, ráda se se čtenáři setkávám z očí do očí, ale je to dost těžké, když jsou na celém světě!

Ovlivnily nové technologie psaní thrillerů?

Určitě. V dnešní době autoři detektivek a thrillerů musejí počítat s technickou stránkou příběhu, kterou dřív spisovatelé řešit nemuseli. Mobily, sledování přes GPS a tak dále. Ale na druhou stranu člověk může tyhle technologie udělat součástí zápletky, aby byla zajímavější.

Čtete ráda Agathu Christie?

Ach ano! Na Agatě Christie jsem vyrostla! Když jsem byla malá, přečetla jsem asi všechno, co kdy napsala.

Ptám se proto, že letos uplyne 130 let od narození této spisovatelky. A vaše kniha Nevítaný host v sobě inspirací Deseti malými černoušky nezapře!

Ano, to je pravda, Černoušci mě skutečně inspirovali k napsání Nevítaného hosta. Myslím, že Agatha Christie byla mistr na zápletky – skutečný génius. V knize Vražda Rogera Ackroyda třeba vymyslela koncept nespolehlivého vypravěče, který autoři thrillerů využívají dodnes! Ale kromě toho se mi na jejích knihách líbí, že Agatha úžasně rozuměla lidské povaze. To je asi důvod, proč její knihy nezestárly.

Jak jste začala psát? Přišla inspirace zničehonic, nebo jste si dlouho dělala poznámky a pak jste to jenom hodila na papír?

Pro mě je psaní hlavně o tvrdé disciplíně. Obvykle se odrazím od něčeho, co někde zaslechnu nebo třeba čtu ve zprávách, ale na múzu a náhlou inspiraci nevěřím. Myslím, že když se posadíte k počítači a začnete psát, slova a nápady přijdou.

Jaká kniha teď leží na vašem nočním stolku?

Leží jich tam opravdu hodně! Nečtu jenom thrillery a detektivky, ale taky společenské romány, historické knihy a sem tam nějakou nonfiction.

Znáte nějaké české spisovatele?

Osobně ne, ale četla jsem knihy od Milana Kundery a Josefa Škvoreckého.

Máte nějakou šílenou historku ze setkání se čtenáři?

Hmmm, to je zajímavá otázka! Momentálně mě nic nenapadá, ale třeba k něčemu dojde příští rok v Praze? Kdo ví! Občas ale dostávám dost šílené zprávy od čtenářů. Jednou mě 87letý pán v dopise požádal o ruku!